Historie boje proti požárům je snad stará, jako lidstvo samo. Člověk záhy poznal známou pravdu, že „oheň je dobrý sluha, ale zlý pán“. Už od bájných prométheovských dob poznával vedle blahodárných účinků hřejivých plamenů také jejich ničivou sílu. Od prapůvodní ochrany před požárem, tedy útěkem z ohroženého místa, se objevovaly snahy vytvořit pro případ požáru určitou organizaci. Od přeurčených strážců ohňů po přirozenou povinnost každého jedince účastnit se věčného zápasu s živly ohrožujícími životy a majetek.
K hašení požárů sloužily zprvu jen různé nádoby, dřevěné putny nebo kožená vědra. Důležitým prostředkem se staly slaměné koše. Hasilo se řetězovým způsobem předáváním nádoby z ruky do ruky většinou dvojí řadou lidí. Jedna řada si předávala nádoby plné a druhá prázdné. Bohužel, cestou se dost vody vylilo nebo vyšplíchalo. I tak „staré dobré vědro“ přežilo při krocení ohně staletí. Velký žár nebo kouř ale mnohdy nedovoloval přiblížit se k ohni blíže. S rozvojem civilizací nastupuje technika.
O prvních hasicích strojích hovoří řecký učenec Hesychios už v 5. stol. př. n. l. Patrně první hasičské čerpadlo však zhotovil v egyptské Alexandrii učenec Ktesibios v roce 255 př. n. l. a o půl století později přístroj zdokonalil jeho učeň Herón. Jednalo se o přenosné dvouválcové pístové čerpadlo s vodní skříní a tryskou-proudnicí opatřenou dvojzvratnou čerpací pákou. Tento vynález pak používali obyvatelé celého římského impéria a v podstatě ve vylepšených podobách pomáhal lidem v boji s ohněm prakticky až do 18. století. V roce 1725 vyvinul Angličan Richard Newsman požární stříkačku, která stříkala za pomoci hadice vynalezené o něco dříve Holanďanem Janem van den Heidenem, až 12 litrů vody za vteřinu na vzdálenost 40 metrů. První parní stříkačka byla vyrobena v Anglii v roce 1829 a první hasicí zařízení se spalovacím motorem spatřilo světlo světa v USA v roce 1907.
Oheň v toku času spolykal nesmírné hodnoty a zmařil miliony životů. Mnohé škody jsou nevyčíslitelné. Červený kohout má na svědomí nenávratnou ztrátu jednoho ze sedmi divu světa - Artemidina chrámu v Efesu (356 př. n. l.) nebo Alexandrijské knihovny (48 př. n. l.), ve které shořela antická paměť lidstva.
V císařském Římě vznikla z řad otroků hasičská družstva (vigiles), která hlídkovala na hradbách a byla připravena v případě potřeby zasáhnout. Důstojník Rufius je prvním známým hasičským velitelem z roku 24 př. n. l. Pro boj s ohněm měl k dispozici 600 vycvičených otroků. O tři roky později rozhodl císař Augustus o zřízení bezpečnostního oddílu se sedmi tisíci muži. Byli vybaveni uniformami, přilbami, žebříky, vědry na vodu, stříkačkami a bouracím náčiním.
Kromě profesionálních jednotek fungovalo v Římě dobrovolné sdružení řemeslníků pro hašení požárů. Některé dobrovolníky za jejich skutky císař Septimus Severus osvobodil od všech veřejných daní.
Starověký Řím postihla řada požárů, z nichž nejničivější řádil 17. července 64 n. l. Zničil dvě třetiny města. Traduje se, že město nechal zapálit sám císař Nero, který ze žhářství naopak osočil křesťany. Pravděpodobnější příčinou však byla lidská neopatrnost. Ta stála i za katastrofickým požárem Londýna 2. srpna 1666, když se pekařskému pomocníkovi při zatápění v peci vznítily mastné saze v komíně. O střechu nad hlavou přišlo na sto tisíc obyvatel města nad Temží, nemluvě o nesčetných obětech. O sta tisících mrtvých se také hovoří v souvislostech s požárem japonského hlavního města Eda v roce 1657, který byl způsoben neopatrností při zimním vytápění dřevěných domů dřevěným uhlím.
Obezřetně se nechovali ani Napoleonovi vojáci při obsazování Moskvy, která 12. září 1812 lehla popelem. Pokud si ovšem Rusové své hlavní město nezapálili sami. Napoleonovi ale patří dík za vznik prvního moderního profesionálního hasičského sboru v roce 1810, známého jako Sapeurs-Pompiers. Moderní sbor dobrovolných hasičů však založil dávno před tím už v roce 1736 ve Philadephii v USA Benjamin Franklin. Převrat v hasičské historii na americké půdě ale vyvolala až událost, když 8. října 1871 kopla kráva slečně O´Learové do lampy a její oheň zapálil Chicago. Plameny pohltily přes 18 000 domů zhatily 76 000 životů. Tento požár se stal takřka legendárním a byl podnětem k radikálním změnám v oblasti požární ochrany. Málo se však už ví o požáru katedrály v Santiagu de Chile 8. prosince 1863, kde při slavnostní pobožnosti uhořelo 2500 věřících.
Nejvíce obětí při požárech bylo bezesporu v důsledku bombardování za II. světové války. Varšava, Rotterdam, Londýn, Hamburk, Stalingrad, Berlín… Statistika uhořelých a popálených obětí pak vrcholí 13. února 1945 požárem Drážďan po spojeneckém leteckém útoku.
Velké požáry napáchaly nesmírné škody také v Čechách. Nejvíce ohně trápily Prahu. Neopatrností služky pana Gutštejna z Malé Strany vypukl 2. června 1541 největší požár v historii hlavního města. Tragicky postihl také Hradčany, kde shořely mimo jiné i zemské desky uložené za silnými kamennými zdmi.
Velké požáry středověkých měst vedly už ve 14. století k tomu, aby byla vydávána nařízení, jak jim předcházet a jak je likvidovat. Příkladem toho je pražský statut „O ohni“, ve kterém se ukládaly povinnosti občanům i jednotlivým cechům.
Tehdejší komíny, které zvláště na venkově byly upleteny v podobě podlouhlého koše a vymazány hlínou, musely být pravidelně, nejdéle za čtyři týdny, „vytírány“ a kontrolovány. Při vzniku požáru, byli všichni občané povinni pomáhat při hašení, které řídili představení měst. Velký význam mělo střežení proti požárům hlídkami z hlásných věží a ponocnými. V nařízeních se udávala povinnost pro rychtáře a konšely kontrolovat komíny, topeniště, sušení sena a lnu ve světnicích a uskladnění hořlavin. Za přestupky a vyhrožování ohněm byly stanoveny vysoké majetkové až hrdelní tresty.
Podrobnější požární řády vznikaly v 16. a 17. století. První například v Chrudimi (1510), Kutné Hoře (1559), Jihlavě (1613) a samozřejmě v pražských městech (1611, 1636, 1638). Požární řád Nového Města Pražského jasně určoval, kde mají být uloženy hasičské nástroje a další prostředky k hašení. Později úřady vydávaly výkazy o úloze cechů při požárech, jako například v Krnově 27. listopadu 1787 pro město Bruntál.
Zemské požární řády pak byly vydávané v rámci reforem v 18. století Marií Terezií a Josefem II. Bylo jimi mimo jiné stanoveno, že „nejvyšším pánem u požáru je městský hejtman a městští úředníci a zřízenci jsou povinni mu pomáhat.“
Od roku 1821 jsou v Praze ustanoveny z řad řemeslníků znalých práce s ohněm tzv. požární zálohy, respektive hlídky. Povinnost starat se o bezpečnost a o hašení požárů měla každá obec. Původně se k hasicím pracím používalo trhacích háků, seker, žebříků, palic na otloukání střech, džberů, puten, sudů k dovozu vody a také ručních stříkaček. Při zásazích šlo zejména o bourání okolních objektů.
Snad nejvíce se v Česku hovoří o požáru Národního divadla 11. června 1881, přesto že se při stavbě vycházelo ze zkušeností z požárů Brooklynského divadla v roce 1877 (uhořelo 283 návštěvníků) a Královského divadla v britském Exeteru (186 uhořelých diváků) a bylo už vybaveno bezpečnostní železnou oponou.
Národní divadlo už hasili pražští profesionální hasiči z prvního placeného hasičského sboru v českých zemích, založeného Aloisem Pastou 23. března 1853. V listopadu téhož roku byl jmenován hasebním mistrem-velitelem Václav Soukup, který měl k dispozici 68 mužů.
O rok dříve je však datován vznik prvního továrního sboru. Bylo to v roce 1852 při uhelném dolu Heinrichs-Gluck Zeche (později důl Evžen). Sbor byl německý o síle deseti mužů a byl předurčen k zásahům při požárech na povrchu i v podzemí. První německý tovární dobrovolný sbor v Čechách pak vytvořila v roce 1865 textilní firma Liebeg ve Vesci u Liberce.
V letech 1854, 1856, 1858 a 1863 vznikaly obecní německé dobrovolné hasičské sbory v Čechách v Zákupech, České kamenici, Rumburku a Liberci. K prvnímu pokusu založit dobrovolný český hasičský spolek došlo v roce 1863 v Chrudimi z iniciativy JUDr. Jana Figara, pozdějšího starosty Zemské jednoty Království českého. Pokus ale nevyšel a prvenství získaly Velvary, kde sbor založil 7. května 1864 Karel Krohn, který své zkušenosti získal v Hamburku. Podle velvarských stanov pak zpracovala stanovy i jiná města, jako Mělník, Votice, Pacov, Klatovy, Polná a mnoho dalších.
Na Moravě vznikaly první české hasičské sbory ve Velkém Meziříčí v roce 1868 a o rok později v Třebíči. Oba byly založeny Titusem Krškou, velkou osobností moravského hasičského hnutí. Ale také na Moravě mají prvenství Němci, kteří založili svůj první sbor ve Fulneku v roce 1861.
Koncem roku 1870 bylo již na území tehdejších zemí Koruny české dvacet sborů dobrovolných hasičů a roku 1874 jich bylo už 107.
Vznik nových sborů v českých zemích výrazně ovlivnil Zemský zákon č. 135/1867, o právu shromažďovacím a pozdější Řád policie požárové, jehož hlavní zásady platily až do roku 1941. Od roku 1875 pak další vliv měl „Řád požární policie pro království České“.
Nejstarším českým hasičským spisem je však knížečka o 58 stranách „Dobrovolný sbor hasičů čili navedení, jak se v každém venkovském městě i v každé venkovské vsi s nepatrnými výlohami zříditi dá ochrana proti ohni aneb ústav k hašení a hájení při požárech“od Ferdinanda Leitenbergra, c. k. pens. rytmistra v Zákupech v Čechách z roku 1856. V roce 1860 pak vyšel v Praze nákladem Karla Bellmanna druhý hasičský spis pod názvem „O požárech a hašení ohně“.
Dne 24. dubna 1878 vyšlo v Klatovech z tiskárny Maxe Čermáka první číslo časopisu Český hasič, který dvakrát měsíčně vydával a redigoval Václav F. Kohl. Počátkem roku 1886 začal vydávat JUDr. Jan Figar v Chrudimi druhý hasičský časopis „Věstník zemské ústřední hasičské jednoty království Českého“.
V roce 1879 došlo k založení Ústřední zemské hasičské jednoty Království českého, která byla v roce 1885 rozdělena na českou a německou sekci. Její zakladatel Reginald Czermack byl v roce 1890 na prvním všeobecném sjezdu hasičském zvolen celorakouským starostou. V roce 1900 ho vystřídal Karel Vozáb, který byl ve stejném roce spoluzakladatelem Hasičské pojišťovny.
V 90. letech vnikaly samostatné české, německé a moravskoslezské jednoty. Dosavadní hasicí zařízení však naprosto nevyhovovalo a začaly vznikat firmy specializující se na hasičskou techniku. Byly zaváděny posuvné žebříky, konopné hadice, hydranty, ohebné savice, místo ručních stříkaček byly zaváděny berlové, k parním stříkačkám přibyly stroje poháněné elektrickým proudem nebo benzinem.
Dne 21. prosince 1919 byl v Brně ustanoven Svaz dobrovolného hasičstva československého v čele se starostou A. L. Seidlem. Ten se v roce 1929 stal místopředsedou CTIF za slovansky hovořící země.
V samostatném Československu veřejné (komunální) požární jednotky z povolání byly jen v některých větších městech. V ostatních městech a obcích využívali starostové předpisy prakticky převzaté z Rakouska-Uherska. Ty umožňovaly přenášet jejich zodpovědnost za hašení požárů na dobrovolné hasičské sbory. Někde byly dobrovolné hasičské sbory posíleny městským zaměstnancem zastávajícím funkci strojníka, popřípadě velitele.
Uvedený stav ale samozřejmě neodpovídal potřebám moderního průmyslového státu. Rychlá změna nenastala ani za protektorátu, kdy byl vydán překlad německého zákona jako vládní nařízení o hasičstvu. V roce 1942 byl i v protektorátu ustaven pluk (regiment) požární policie. Pluk podléhal administrativně velitelství četnictva a jeho nasazování do akcí a výcvik řídily říšské orgány.
Po válce byla požární ochrana zařazena do oboru působnosti Ministerstva vnitra, jemuž také příslušel nejvyšší dohled a řízení. Plnění úkolů na úseku požární ochrany pak zajišťovaly národní výbory (místní, okresní a krajské), jejichž výkonným orgánem pro tuto oblast byli profesionální, dobrovolní a podnikoví hasiči. Ti pak ve službě požívali ochrany veřejného činitele.
K zásadní reorganizaci požární ochrany dochází zejména v souvislosti s přijetím zákona o státním požárním dozoru a požární ochraně v roce 1953. Na jeho základě se výkonnými jednotkami požární ochrany staly veřejné a závodní jednotky a požární ochrana byla budována na principech vojensky organizované složky. Odpovědnost za požární bezpečnost měly podle své příslušnosti národní výbory, orgány státního požárního dozoru a ministr vnitra. Všeobecné řízení požární ochrany a dozor na ní příslušel ministru vnitra, který tuto pravomoc vykonával prostřednictvím ústřední správy státního požárního dozoru a jejich místních orgánů.
Přijetím nového zákona o požární ochraně v roce 1958 však došlo k postupné decentralizaci požární ochrany a následnému oslabení její úrovně. Celá řada státních funkcí byla předána dobrovolné organizaci Československý svaz požární ochrany. V souvislosti se vznikem federativního uspořádání státu v roce 1969 byla požární ochrana zařazena do výlučné působnosti národních rad, což vedlo k vytvoření Hlavní správy požární ochrany Ministerstva vnitra ČSR a Hlavní správa požární ochrany Ministerstva vnitra SSR.
Mezníky v historii požární ochrany u nás se stala také data založení hasičských škol v Bílých Poličanech, ve Frýdku-Místku a v Jánských Koupelích a specializovaných oborů na Českém vysokém učení technickém v Praze a na Vysoké škole báňské v Ostravě.
Významnými změnami prošla profesionální požární ochrana v posledních třiceti letech. Počátkem 70. let se začal měnit podíl zásahové činnosti jednotek požární ochrany ze zásahů u požárů ve prospěch technických zásahů. V současnosti tak většinu činnosti hasičů tvoří vedle samotných požárů také zásahy u dopravních nehod, při živelních pohromách, či zásahy pomocného charakteru jako odstraňování nejrůznějších překážek, vyprošťování osob apod. V roce 1985 došlo k vydání zákona o požární ochraně, který přes své novelizace zůstává dosud v platnosti. Tento zákon mj. stanovuje základní povinnosti fyzických osob a firem v oblasti požární ochrany a vymezuje kompetence hasičů při dozoru nad dodržováním těchto povinností.
Proces změn v úkolech a charakteru činnosti Hasičského záchranného sboru České republiky (HZS ČR), který svůj současný název získal v roce 1995, vyvrcholil na přelomu tisíciletí, kdy byla rozšířena působnost Ministerstva vnitra o problematiku krizového řízení, civilního nouzového plánování, ochrany obyvatelstva a integrovaného záchranného systému.
V souvislosti s tím byly Parlamentem České republiky projednány a schváleny nové zákony. Zákonem č. 238/2000 Sb., o Hasičském záchranném sboru České republiky a o změně některých zákonů byla vytvořena nová organizační struktura a vymezeny základní úkoly sboru. Nová právní úprava nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2001.
HZS ČR nyní tvoří generální ředitelství, které je organizační součástí Ministerstva vnitra, čtrnáct hasičských záchranných sborů krajů a Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku. Součástí HZS ČR jsou také vzdělávací, technická a účelová zařízení - odborná učiliště požární ochrany Frýdek-Místek, Brno, Chomutov a Borovany, Institut ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč, Technický ústav požární ochrany Praha, Opravárenský závod Olomouc a Základna logistiky Olomouc.
HZS ČR je jednou ze základních složek integrovaného záchranného systému. Jeho základním posláním je chránit životy a zdraví obyvatel a majetek před požáry a poskytovat účinnou pomoc při mimořádných událostech.
Do integrovaného záchranného systému jsou zapojeny dále jednotky HZS podniků, jednotky SDH obcí a jednotky SDH podniků a vojenské hasičské jednotky.
V jednotkách požární ochrany je zařazeno téměř 87 000 hasičů, z toho je přibližně 9000 profesionálních a téměř 78 000 dobrovolných. Při zásazích jednotky požární ochrany v letech 2002 až 2006 zachránily 35 229 osob a dalších 79 898 osob evakuovaly. Uchráněné hodnoty za toto období dosáhly částky několika desítek miliard korun.
Členové sborů dobrovolných hasičů obcí jsou sdruženi ve třech organizacích. Největší členskou základnu má Sdružení hasičů Čech, Moravy a Slezska. Dále jsou dobrovolní hasiči organizováni v České hasičské jednotě a v Moravské hasičské jednotě.